Zjavenia

La Salette –  Průběh zjevení

STIAHNI - La-salette-velke-poselstvi-konec-casu-schmitt

  https://la-salette.webnode.sk/

Nejprve si ukážeme zprávu o zjevení, sepsanou malou pastýřkou roku 1878 a

vydanou s církevním imprimatur msgre Zoly, biskupa v italské Lecce.

„18. září 1846 jsem byla jako obvykle sama a pásla krávy svého panstva.

Kolem jedenácté jsem viděla přicházet malého chlapce. Při jeho spatření jsem se

polekala, protože každý věděl, že se vyhýbám jakékoli společnosti. Pak chlapec

přišel na doslech a řekl mi: ‚Maličká, jdu k tobě, jsem totiž z Corpsu.‘ Při těch slovech

jsem mu dala jasně najevo, že o jeho společnost nestojím. Ustoupila jsem o

několik kroků a řekla: ‚Nikoho tu nechci, přeji si být sama.‘ Ale chlapec šel za

mnou a pokračoval: ‚Ale jdi, nech mě u sebe, můj pán povídal, že mám pást své

krávy s tvými; jsem přece z Corpsu.‘ Nicméně jsem od něj poodešla a dala mu

znovu najevo, že tu nikoho nechci. Pak jsem se opodál posadila do trávy a povídala

si s květinkami milého Pánaboha.

Po nějaké chvíli jsem se ohlédla a viděla, že se Maximin posadil poblíž, a rychle

řekl: ‚Nech mě tady, budu úplně hodný.‘

Převážila však moje nedobrá povaha. Rychle jsem vstala a beze slova odběhla

kus dál, kde jsem si dál rozprávěla s květinami. Ale Maximin se nevzdal a opakoval,

že nehodlá mluvit a bude způsobný, že mu byla dlouhá chvíle, že jej za mnou

poslalo jeho srdce atd.

Slitovala jsem se nad ním ukázala mu, aby se posadil; pak jsem si dál povídala

s květinami milého Pánaboha.

Maximin rychle přerušil mlčení a začal se smát (myslím, že se mi posmíval).

Podívala jsem se na něj a on řekl: ‚Zažeňme čas a hrajme si.‘

Neodpověděla jsem, protože jsem si neuměla hrát s ostatními; byla jsem pořád

sama. A tak jsem se dál bavila s květinkami. Maximin přišel s úsměvem až ke mně

a prohlásil, že květiny nemají uši, aby mě slyšely, a že bychom si tedy měli spolu

hrát. K tomu jsem však neměla vůbec chuť. Odhodlala jsem se však s ním alespoň

mluvit, a tak mi vyprávěl, že těch deset dní, kdy ještě musí být u svého pána, rychle

uteče a pak půjde do Corpsu ke svému otci.

Během jeho povídání zazněl zvon z La Saletty. Naznačila jsem Maximinovi, aby

pozdvihl duši k Bohu. Smekl čapku a na chvíli se odmlčel. Pak jsem mu řekla:

‚Chceš poobědvat?‘

‚Ale ano‘, řekl a posadil se. Vytáhla jsem z příruční tašky jídlo, které mi dala na

pastvu moje vrchnost, a podle svého zvyku jsem špičkou nože udělala na žemli

křížek a malou dírku, než jsem se do ní zakousla, a potichu jsem řekla: ‚Je-li uvnitř

ďábel, ať vyjde, je-li tam milý Bůh, nechť zůstane!‘ A rychle jsem zase dírku zakryla.

Maximin se nahlas rozesmál a vykopl mi žemli z ruky, takže se začala kutálet po

svahu, až nakonec zmizela.

Měla jsem ještě kus chleba, který jsme společně snědli, a pak jsme si hráli. Tu

mě napadlo, že Maximin vlastně musí mít ještě hlad, a ukázala jsem mu na místo

v hoře, kde rostlo hodně borůvek. Poslala jsem jej tam a on také hned odešel. Natrhal

si nejen pro sebe, ale ještě mně přinesl plnou čapku. Večer jsme společně sešli

do údolí a domluvili se, že budeme naše krávy pást společně.

Následující den, 19. září 1846, jsem se spolu s Maximinem vydala na cestu.

Stoupali jsme vzhůru do hor. Zjistila jsem, že Maximin byl velice dobromyslný

a mírumilovný, a rád mluvil o věcech, které mě zajímaly. Byl také rozumný a netrval

na svém názoru; byl jen trochu příliš zvědavý. Kdykoli jsem se od něj poněkud

vzdálila a chtěla na chvíli být sama, rychle přiběhl a díval se, co dělám a jak mluvím

s květinami milého Pánaboha. Když přišel pozdě, vyptával se, co jsem říkala.

Bylo pozdní ráno. Řekla jsem mu, aby natrhal květiny, že si z nich uděláme ‚ráj‘.

Pustili jsme se do díla a za chvíli jsme měli hodně pestrobarevných květů. Z vesnice

bylo slyšet zvonění Anděl Páně, protože počasí bylo jasné a bez mráčku. Poté,

co jsme společně vzdali čest milému Bohu, řekla jsem Maximinovi, že bychom

měli naše krávy vyhnat na malou plošinku poblíž rokle, protože jsou tam pěkné

kameny, z nichž si vystavíme ‚ráj‘. Vyhnali jsme tam krávy a pak jsme si snědli

naše skromné jídlo. Potom jsme snášeli kameny a stavěli si z nich malý domek,

jenž pozůstával z přízemí, představující obytnou místnost, a poschodí, které bylo v

našich představách ‚rájem‘.

Poschodí bylo bohatě vyzdobené květinami různých barev a girlandami ze stonků.

Celý ‚ráj‘ byl zakrytý velkým plochým kamenem, také posetým květy. Kromě

toho jsme všude kolem rozvěsili věnce. Když byl ‚ráj‘ hotový, prohlíželi jsme si

jej. Přišla na nás ospalost a tak jsme si lehli do trávy asi dva kroky od ‚ráje‘ a usnuli.

Když jsem se probudila a neviděla naše krávy, zavolala jsem Maximina a oba

jsme stoupali vzhůru k malému pahorku. Odtamtud jsem uviděla, že naše krávy se

pokojně rozložily. Sestupovala jsem zase dolů a Maximin mi šel naproti. Náhle

jsem uviděla zářivé světlo, jasnější než slunce, a stěží jsem dokázala vyrazit: ‚Maximine,

vidíš to tam dole? Proboha!‘ Současně mně vypadla z ruky hůl. Nevěděla

jsem, co se mně v tom okamžiku úžasného událo, ale cítila jsem se tím být přitahována,

přemožena úctou a srdce mně pádilo rychleji než já sama.

Upřeně jsem hleděla na nehybné světlo a když se pak jakoby otevřelo, spatřila

jsem uvnitř ještě silnější, které se pohybovalo, a v jeho středu jsem uviděla nesmírně

krásnou paní, sedící na našem ‚ráji‘ a držící obličej v dlaních.

Krásná paní se postavila. Sepnula ruce na hrudi, když nás pohlédla, a řekla:

‚Pojďte sem, mé děti, nebojte se, chci vám sdělit velké poselství.‘

Tato přívětivá a duši posilňující slova mně dovolila k ní přiběhnout, a mé srdce

by se nejraději navždy u ní ukrylo. Když jsem přišla zcela blízko k její pravici, začala

mluvit a současně jí z očí kanuly slzy:

‚Pokud se můj lid nebude chtít podřídit, budu nucena nechat dopadnout paži svého

Syna; je tak mocná a těžká, že ji nemohu zadržet.

Jak dlouho již pro vás trpím! Když chci, aby se vás můj Syn nezřekl, musím se

k němu bez přestání modlit. Avšak s vámi to nepohne. Můžete se modlit a namáhat,

jak chcete, ale nikdy nedokážete splatit námahu, kterou jsem pro vás vynaložila.

Šest dnů jsem vám dala k práci a sedmý vyhradila pro sebe, a vy mně jej nechcete

přiznat. A právě to dělá ruku mého Syna tak těžkou.

Povozníci promluví jen tehdy, když mému Synovi zlořečí.

To jsou dvě věci, které ruku mého Syna dělají tak těžkou. Když se úroda zkazí,

je to vaše vina. Poslední rok jsem vás slyšela klít na bramborách. Ale vás to nevzrušilo,

ba naopak – když je najdete shnilé, proklínáte a zneužíváte jména mého

Syna. Brambory budou i nadále hnít a na Vánoce už nebudou žádné.‘

Přemýšlela jsem, co znamenala slova ‚brambory‘ nebo ‚zemáky‘; myslela jsem,

že se jedná o jablka.

Krásná a dobrotivá paní uhodla mé myšlenky a začala znovu: ‚Nerozumíte mi,

mé milé děti. Povím vám to jinak.‘“

(Překlad z francouzštiny zní):

„‚Když máte obilí, nevysejete je.

Všechno, co zasejete, sežere zvěř.

Co přesto vzejde, rozpadne se při mlácení v prach.

Přijde velký hladomor. Ještě předtím však se budou děti pod sedm roků chvět

v horečkách a umírat v náručí lidí, ostatní se budou z hladu kát. Ořechy se urodí

špatné a hrozny shnijí.‘

Krásná paní, která mě uchvátila, zde ustala, a po nějakou dobu jí nebylo rozumět.

Viděl jsem však, že pokračuje, jako by mluvila, a její rty se líbezně pohybovaly.

Maximinovi se tedy dostalo sdělení tajemství.

Pak se Nejsvětější Panna obrátila ke mně a sdělila mi tajemství ve francouzštině.

Zde je úplné tajemství tak, jak mi jej řekla:

‚Melánie, co ti teď řeknu, nezůstane navždy tajné. V roce 1858 je můžeš uveřejnit.

Kněží, služebníci mého Syna, se stali stokou nečistoty pro svůj hanebný život,

nedostatek zbožnosti při celebrování svatých tajemství, lásku k penězům i pro

sklon k poctám a zábavám. Ano, život kněží volá po pomstě, a ta se již vznáší nad

jejich hlavami. Běda kněžím i ostatním služebníkům Božím, kteří svou nevěrou a

špatným životem znovu křižují mého Syna!

Hříchy lidí volají do nebe a po pomstě, která již stojí za dveřmi. Není zde nikoho,

kdo by pro lid prosil o milosrdenství a odpuštění. Nejsou již žádné šlechetné

duše, není nikoho, kdo by byl hoden přinést věčnou oběť neposkvrněného Beránka

pro dobro světa.

Bůh bude trestat dosud nevídaným způsobem.

Běda obyvatelům země! Bůh na ně vylije plný kalich svého hněvu, a nikdo neujde

mnoha metlám.

Hlavy a vůdci Božího lidu zanedbali modlitbu a pokání, a démon jim zatemnil

rozum.

Stali se bludnými hvězdami, které ďábel přitahuje, aby je zničil.

Bůh dovolí starému hadovi zasévat roztržky a sváry mezi vládce, do všech vrstev

i rodin.

Přijdou tělesné i duševní bolesti. Bůh přenechá lidi sobě samým a bude sesílat

tresty po řadu pětatřiceti let.

Lidská společnost se nalézá v předvečer nejstrašlivějších soužení a největších

revolucí. Lidstvo se musí připravit na vládu železného karabáče a vypít do dna kalich

Božího hněvu.

Náměstek mého Syna, papež Pius IX., již po roce 1859 nebude moci opustit

Řím. Je však odhodlaný a velkomyslný, a také bojuje zbraněmi víry i lásky: Budu s

ním. Nechť se má na pozoru před Napoleonem. Je licoměrný, a kdyby chtěl být

jednoho dne papežem i císařem, Bůh se od něj brzy odvrátí. Je orlem, který chce

stoupat stále výš a výš, až padne na ostří vlastního meče, kterého nyní užívá k donucování

národů.

Itálie bude potrestána za ctižádost setřást sladké jho Pána. Bude vydána na pospas

a krev bude proudit všude. Kostely zůstanou zavřené nebo znesvěcené, kněží

a řeholníci budou vyhnáni, zasvěcováni smrti a krutě zabíjeni. Mnozí z nich se

vzdají víry a počet těch, kteří od pravé víry odpadnou, bude nesmírně velký; mezi

nimi dokonce i biskupové.

Papež nechť je na stráži před divotvůrci, neboť se blíží čas, kdy se objeví nejúžasnější

události na zemi i ve vzduchu.

V roce 1864 bude Lucifer spolu s velkým množstvím démonů vypuštěn z pekla.

Démoni budou kus po kuse podrývat a podlamovat víru, a podaří se jim dokonce

zaslepit i Bohu zasvěcené osoby do té míry, že přijmou ducha špatných andělů.

Pokud se jim nedostane mimořádné milosti, většina řeholníků zcela ztratí víru a

mnoho duší uvrhnou do zkázy.

Na zemi převládnou špatné knihy a duchové temnoty všude uspí službu Bohu.

Budou mít velkou moc nad přírodou; v mnohých chrámech se těmto duchům bude

sloužit. Lidé budou zlými duchy přenášeni z místa na místo, a mezi nimi i duchovní,

protože se nenechají vést pravým duchem evangelia, který je duchem pokory,

milosrdenství a horlivosti ke cti Boží.

Duchové zemřelých budou probuzeni k životu.

To znamená, že mrtví, kteří žili na zemi, na sebe vezmou podobu spravedlivých

duší, aby tak snáze sváděli lidi. Tito zdánlivě k životu vzbuzení mrtví, mezi nimiž

se skryjí démoni, budou hlásat jiné evangelium, odporující Ježíšovu evangeliu a

popírající nebe i peklo. Všechny tyto duše jako by se znovu usadily ve svých tělech.

Všude se budou odehrávat nejpodivuhodnější zázračné věci, protože pravá víra

vyhasla a falešné světlo zaslepuje svět.

Běda mužům Církve, kteří se zaměstnávají výhradně hromaděním bohatství,

udržením své moci a pyšným panováním.

Náměstek mého Syna bude mnoho trpět, protože Církev bude po nějaký čas vystavena

velkému pronásledování. Ano, bude to doba temna a Církev projde hroznou

krizí.

Protože svatá víra v Boha upadá v zapomnění, chce se každý vést sám a cítí se

být nadřazený sobě rovným. Bude odstraněn veřejný řád i zplnomocnění Církve.

Řád a spravedlnost budou pošlapány; všude budou vidět jen vraždy, nenávist,

žárlivost a rozbroje, zmizí láska k vlasti i rodině.

Svatý Otec bude hodně trpět. Zůstanu s ním až do konce, abych přijala jeho

oběť. Zlí mu budou mnohokrát usilovat o život, aniž by mu však mohli uškodit, ale

ani on, ani jeho nástupce se nedožijí vítězství Církve.

Vlády budou mít všechny stejný cíl, spočívající v odstranění všech religiózních

principů a ve vytvoření prostoru materialismu, ateismu, spiritismu a všem možným

druhům nepravostí.

V roce 1865 bude vidět znesvěcení svatých míst.

V klášterech budou práchnivět ‚květy Církve‘ a démon se pyšně vypne k roli

krále srdcí. Představení religiózních společenství budou muset být při přijímání

nových členů velice opatrní, protože ďábel použije veškeré své vychytralosti, aby

do klášterů propašoval osoby oddané hříchu. Po celé zemi se rozšíří výstřednosti a

sklony k tělesným požitkům.

Francie, Itálie, Španělsko a Anglie se ocitnou ve válce, a ulicemi poteče krev.

Francouzi budou bojovat mezi sebou, Italové s Italy. Pak přijde hrozná všeobecná

válka. Na nějaký čas se Bůh neupamatuje ani na Francii, ani na Itálii, protože tam

evangelium Ježíše Krista již není známo. Démoni rozpoutají celou svou zlobu a zuřivost;

lidé se budou vzájemně zabíjet až do domů.

Při prvním úderu Jeho meče se celá příroda zachvěje děsem, protože výstřednosti

a zločiny prorazily nebeskou klenbu. Paříž bude vypálena, Marseille poničí zemětřesení.

Mnohá velká města se zachvějí a budou zničena otřesy země. Všechno

se zdá být již ztraceno, všude panuje jenom vraždění a je slyšet pouze řinčení zbraní

a rouhání.

Spravedliví budou hodně trpět; jejich modlitby, pokání a slzy budou stoupat

k nebesům, a celý národ bude prosit o prominutí a smilování, o moji pomoc a přímluvu.

Tu Ježíš Kristus aktem své spravedlivosti a velkého milosrdenství ke spravedlivým

nařídí andělu všechny své nepřátele usmrtit. Všichni pronásledovatelé

Kristovy Církve i lidé, kteří se oddávali hříchu, naráz zahynou a země bude vypadat

jako poušť. Pak Bůh uzavře mír s lidmi a usmíří se s nimi. Bude se sloužit Ježíši

Kristu, jej vzývat a chválit. Všude rozkvete láska k bližním. Noví vládci budou

pravou rukou Církve svaté, mocné a silné Církve, která bude pokorná, zbožná,

chudá a horlivá podle příkladu ctností Ježíše Krista. Všude bude kázáno evangelium

a lidé udělají ve víře velký pokrok, protože zavládne jednota mezi dělníky Páně

a lidé budou žít v bázni Boží.

Mír a pokoj mezi lidmi nebudou mít dlouhého trvání. Pětadvacet let přebohaté

úrody je nechá znovu zapomenout, že hříchy lidí jsou příčinou všech trestů na zemi.

Předchůdce Antikrista se svými oddíly ze všech národů bude bojovat proti pravému

Kristovi, který je jediným spasitelem světa; bude prolévat hodně krve a usilovat

o zničení úcty k Bohu, aby si dodal jeho zdání.

Země bude trestána všemožným soužením (vedle moru a hladu, které všude zavládnou).

Válka bude stíhat válku až do poslední, kterou povede prostřednictvím

deseti králů Antikrista. Tito králové mají všichni stejný cíl a budou jediní, kdo povládne

světu. Než se tak stane, bude světu dán jistý způsob zdánlivého míru; nebude

se myslet na nic jiného než na zábavy a radovánky. Špatní se budou oddávat

všemožným hříchům. Avšak děti svaté Církve, děti víry, mí skuteční následovníci,

budou posilovat lásku k Bohu a ctnostem, které jsou mně nejdražší. Těší mne pokorné,

Duchem Svatým vedené duše! S nimi budu bojovat až do naplnění času.

Příroda volá po pomstě na lidech a oni se chvějí hrůzou v očekávání toho, co je

za zločin znečistění země musí postihnout. Otřese zemí, otřese těmi, kteří jste slíbili

sloužit Ježíši Kristu, ale v nitru zbožňujete jen sami sebe, otřese jimi, neboť Bůh

vás vydá svému nepříteli za to, že jste svatá místa ponechali zkáze.

Mnohé kláštery již nejsou Božími domy, nýbrž revíry Asmodeje, démona nečistoty.

V ten čas vzejde Antikrist z hebrejské řeholnice, falešné panny, spojené se starým

hadem, mistrem smilstva, a jeho otcem bude biskup; již ve chvíli svého narození

bude soptit rouhání proti Bohu. Bude mít již také zuby, slovem, půjde o ztělesněného

Satana. Bude děsivě křičet, provádět podivuhodné věci a živit se výhradně

ohavnostmi. Bude mít bratry; i když nepůjde o ztělesněné démony, přesto

budou dětmi zla. Ve věku dvanácti let již budou nápadní odvážnými vítězstvími;

záhy každý z nich stane v čele armády a bude podporován pekelnými pluky.

V pořadí ročních dob nastane chaos a země bude vydávat jen špatné plody. Hvězdy

přestanou putovat po pravidelné dráze. Měsíc bude odrážet jen slabé, načervenalé

světlo. Voda i oheň upadnou na zeměkouli do křečovitých záchvěvů a hrozná

zemětřesení zničí pohoří i města.

Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista.

Démoni budou s pomocí Antikrista provádět na zemi i v povětří neslýchané věci,

a lidé budou stále horší a horší.

Bůh dohlédne na své věrné služebníky i lidi dobré vůle, evangelium bude všude

kázáno, a všemu lidu i všem národům bude známa pravda.

Naléhavě na zemi apeluji a volám všechny skutečné učedníky živoucího Boha,

který panuje na nebesích.

Vyzývám všechny opravdové následovníky vtěleného Krista, jediného a pravého

Spasitele lidstva, volám svá dítka, mé skutečně zbožné, kteří se mně oddávají,

abych je vedla ke svému božskému Synovi. Volám takové, které takřka nesu v náručí,

takové, kteří žijí v mém duchu. A konečně volám apoštoly konce času, věrné

učedníky Ježíše Krista, kteří pohrdají vším pozemským, žijí v chudobě a pokoře,

v modlitbě a odříkání, v cudnosti a spojení s Bohem, v utrpení a nepoznáni světem.

Je čas, aby se dali poznat a šířili po zemi světlo. Pojďte a ukažte se jako mé milované

děti! Jsem s vámi a ve vás, dokud bude víra vaším světlem, které vás ozařuje

v těchto dnech hrůzy a děsu.

Dychtěte po horlivosti ve velebení Ježíše Krista. Bojujte, děti světla, vy počtem

malé stádečko, které všechno vidí a poznává, neboť přišel čas časů, doba konce.

Církev se zatemní a svět upadne do zděšení. Avšak Henoch a Eliáš, naplněni

Duchem Svatým, budou na místě. Promluví z nich moc Boží a lidé dobré vůle uvěří

v Boha, mnoho duší bude utěšeno. Mocí Ducha Svatého výrazně pokročí a odsoudí

ďábelské bludy Antikrista. Běda obyvatelům země! Přijdou krvavé války a

hladomory, epidemie a nakažlivé choroby. Jako strašlivé krupobití bude pršet hmyz

a zvířata. Hromové rány zachvějí městy a zemětřesení pod sebou pohřbí celé země.

V povětří budou slyšet hlasy, lidé budou bušit hlavami o zdi a přivolávat smrt, ale

ta si je se svými hrůzami najde jinde. Ve všech končinách světa poteče krev. Kdo

přežije, neukrátí-li Bůh dobu zkoušek? Krví, slzami a modlitbami spravedlivých se

Bůh nechá obměkčit.

Henoch a Eliáš musejí zemřít, pohanský Řím zmizí. Z nebe bude dštít oheň a

pohltí tři města. Celý kosmos naplní zděšení a mnozí se nechají svést, protože nectili

pravého Krista, který mezi nimi žil. Nastal čas, slunce se zatemňuje, jen víra

bude žít.

Přišel čas, propast se otvírá. Již je zde nejvyšší pán temnot; šelma se svou družinou

se zjevila a vydává se za spasitele světa. Pyšně se dává poznat a zdvihá se k nebi;

dech svatého archanděla Michaela ji však potlačí. Bude svržena na zem, která se

již po tři dny nachází v ustavičných bědách, objeví se ve svém ohnivém těle. Pak

však bude navždy i s celým doprovodem uvržena do propasti pekelné. Voda a oheň

země budou očištěny od všech pyšných výtvorů lidí a všechno se obnoví. Bude se

slo užit Bohu a velebit jej.“

Poté mně Nejsvětější Panna předala, rovněž ve francouzštině, pravidla nového

duc hovního řádu. Nato promlouvala dál, jak následuje:

„Pokud se obrátíte, kamení a skály se promění v obilí, a brambory budou všude

v zemi.

Modlíte se pilně, mé děti?“

Oba jsme odpověděli: „Ne, Paní, ne příliš.“

„Mé děti, musíte tak svědomitě činit ráno i večer. Pokud to nejde jinak, modlete

se Otčenáš a Ave Maria, a když máte dost času a chcete být snaživější, pak se modlete

víc.

Na mši chodí jen několik málo straších žen, a ostatní po celé léto každou neděli

pracují. Pouze v zimě, kdy nevědějí co s časem, jdou na mši, a to jen proto, aby si

náboženství dobírali. V postní době se sbíhají k řeznickým krámům jako psi.

Neviděly jste nikdy shnilé obilí, mé děti?“

Oba jsme zase odpověděli: „Ne, Paní.“

Tu se Nejsvětější Panna obrátila na Maximina: „Ale ty, mé dítě, jsi spolu se

svým otcem jednou něco takového mohl vidět poblíž Le Coinu. Muž, kterému tam

patřil kus země, řekl tvému otci: ‚Pojďte a podívejte se, jak je moje obilí zkažené.‘

A pak jste tam šli. Tvůj otec vzal do ruky několik klasů, vymnul je, a vysypal se

z nich prach. Cestou domů, jen půl hodiny cesty do Corpsu, ti otec dal kus chleba

a řekl: ‚Vezmi, mé dítě, a pojez z něj letos, protože nevím, kdo z něj bude jíst napřesrok,

když je obilí tak zkažené.‘“

Maximin řekl: „Ano, to je pravda, Paní, pak už jsem na to nemyslel.“

Nejsvětější Panna ukončila svůj projev ve francouzštině:

„ Tedy, moje děti, sdělte to všemu mému lidu.“

Překrásná Paní překročila potok a po dvou krocích nám ještě jednou řekla, aniž

by se obrátila (neboť jsme ji sledovali, protože nás svým zářivým zjevem a ještě

více nesmírnou dobrotou tak nadchla, až se mně srdce chtělo rozskočit): „Je dobře,

mé děti, dejte to vědět všemu mému lidu.“

Pak pokračovala k místu, odkud jsem se rozhlížela po našich kravkách. Její nohy

se dotýkaly jen vrcholků trávy, aniž by je sebeméně ohýbaly.

Když došla na malý pahorek, krásná Paní se zastavila; pospíchala jsem za ní podívat

se, kterou cestou se bude ubírat. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na naše

krávy i na vrchnost, které jsem sloužila. Navždy a bezpodmínečně jsem se upsala

své Paní; už nikdy jsem ji nechtěla opustit a následovala jsem ji rozhodnuta sloužit

jí po celý život.

S mojí Paní jsem zapomněla na náš „ráj“ a měla jsem jen jedinou myšlenku: ve

všem jí bezpodmínečně sloužit. Věřila jsem, že dokáži udělat všechno, co by ode

mě požadovala, protože se mně zdálo, že má nesmírnou moc. Hleděla na mne s láskyplnou

dobrotou, kterou jsem k ní byla přitahována. Přála jsem si být se zavřenýma

očima v jejím náručí. Nedopřála mně však k tomu čas. Nepozorovatelně se

vznesla ze země asi do výše jednoho metru nebo o trochu víc. Pak se na chvilku

volně vznášela ve vzduchu, pohlédla k nebi, a potom vpravo i vlevo k zemi. Potom

se na mě podívala tak laskavýma a dobrotivými očima, že jsem věřila být přitahována

do jejího nitra, a zdálo se mně, že se moje srdce plně otvírá jejímu.

A zatímco se mé srdce rozplývalo nevýslovně hřejivým pocitem, postava mé

dobré Paní mizela pořád víc. Zdálo se mně, jako by světlo kolem ní zhoustlo a tím

mně bránilo Nejsvětější Pannu vidět.

Světlo tedy zaujalo místo postavy, která se před mýma očima ztrácela. Dalo by

se také říci, že se tělo mé Paní měnilo v světlo, když mizela. Pak světlo v podobě

koule začalo pomalu stoupat přímo vzhůru. Nemohu říci, zda se jeho rozměry při

tom zmenšovaly, nebo to byl odstup, který způsobil, že jsem světlo viděla stále

menší, čím výše vystoupalo.

Vím jen tolik, že jsem tam ještě dlouho stála se zdviženým obličejem a upřeně se

dívala na světlo, a to i poté, co nakonec úplně zmizelo.

Konečně jsem odtrhla oči od oblohy a podívala se kolem sebe.

Spatřila jsem Maximina, jak na mně hledí, a řekla jsem mu: „Memine, to musí

být milý Bůh mého otce, nebo nejsvětější Panna či nějaký velký světec.“